Organizátor Akcia Dátum Prednáška
HD a AM 180.
Roman Bicek / Bohemia Crystal

Roman Bicek / Bohemia Crystal spolupáca Juraj Rattaj

Romanova práce se vyznačuje tvůrčí energií s použitím sarkastických vtipů, které nenápadně kritizují současnou společnost a její vývoj. Autor pracuje s prvky ironie a tu maskuje do svých různých přístupů k malbě. Jeho přístupy jsou často nestálé, proměňující. Roman si je vybírá pod svou taktovkou experimentování. Nemá tedy ucelený malířský rukopis, ale není to žádný začátečník. Roman ví, co chce. Neskrývá před divákem, že je apriori malířem. Bedlivý divák ho zná skrze ironii vtipů či výběru témat a co víc, rozpozná ho často v nátuře troufalé adjustace. Na Romanově práci se mi líbí právě tento přesah – klasický formát malby, který je nejčastějším prodávajícím artefaktem, svým způsobem znehodnocuje. Roman se nezaprodává uměleckému trhu skrze vyzkoušené vystavující praktiky. Co je na něm přirozené, zůstává v původu toho, co ho zajímá a baví. Pro výstavu si autor volí jakousi metaforu českého křišťálu, která symbolizuje několik významů najednou – obrat na českou poctivou práci, tzv. na české šikovné ručičky, až na symbol české hodnoty a kvality ve světě. Lze však tuto čistou dokonalost a vznešenost vnímat i v dnešních dnech? Nebo se nad námi uzavírají těžké mraky, ze kterých bude velká bouře? Postavení romantického umělce – výtvarníka, je tradičně propojené se sociálně – společenským aspektem. Do života současného umělce se staví dvě vypjaté role – pracující člověk, se svými potřebami na spokojený život se statusem zaměstnaný a umělec, který z této role často vypadává a hledá za pomoci vyjádření skrze sebe, své vnitřní potřeby, které jdou do značné míry do protiváhy danému systému. Stále malá absence mecenášů a umění milovníků je zapříčiněna, že současní umělci se vrhají střemhlav do prací, které jim berou danou energii pro jejich vlastní tvorbu. Tato rozpolcenost staví umělce do role, kdy je zapotřebí si umět jasně vybrat a často upozadit své hodnoty. Lehký odkaz Reného Magritta a jeho známého obrazu Toto není dýmka, je v podobném myšlenkovém proudu. Autorův zájem je zde apriori zaměřený na malbu – na souhry barev a symfonii tvarů, které mezi sebou komunikuji a s ním spojeným procesem. Samotná malba je protikladem předmětu, který je na ní zobrazen. Ten se na první pohled jeví jako čistý, uhlazený a vznešený. Nebývalá práce s detailem, je však vykompenzována jeho samoúčelností a prázdnotou. Roman tak glosuje slavný předmět a poukazuje na možnou ztrátu osobních hodnot ve společnosti.

kurátor: Tereza Zachová

02.Dec - 10.Dec
HotDock
Marek Jarotta / 2050

Marek Jarotta (*1988) je absolvent magisterského štúdia v Ateliéri mal+by pod vedením Doc. Mgr. art. Klaudie Kosziby ArtD. na Vysokej škole výtvarných umení v Bratislave. Svoju tvorbu primárne zameriava na médium maľby a jej presahy. Príznačný je jeho záujem o vyjadrenie a manipuláciu hodnôt priestoru, ktorý zobrazuje ako neosobný, anonymný, „bezčasý“, post apokalyptický či paralelný. Jarottov umelecký program sa kontinuálne zameriava na skúmanie tzv. tranzitných uzlových miest – „nemiest“ (z ang. Non-places).

Výstava 2050 názvom odkazuje k budúcnosti a k mementu vyľudnenia, prázdna, skazy a času „tesne po“ či post. Času, ktorý možno nie je tak vzdialený a nemožný. Koncepcia obrazov sa pohráva s iným chápaním priestoru, reality a jej simulakier, ktoré sa donekonečna množia, vrstvia, prelínajú, vznikajú a zanikajú. Ocitáme sa tu na paralelných územiach, mimo nášho bežného časopriestoru. Vyľudnené „nemiesta“ postupne miznú, tak ako v našej pamäti podoby tisícok miest, ktorými len prechádzame alebo sa v nich ocitáme v nutnosti čakania. Po týchto obrazoch ostáva už len neurčitý šum, pocitová či vizuálna stopa. Selektívna percepcia spôsobuje, že len sťažka rozoznávame úplnosť videného a objektívnu realitu miest. Tie sa vychyľujú kdesi na hranicu toho čo je ešte zapamätateľné a čo už pohltené. Ostávajú len fragmenty a stopy. Rozpamätávaniu sa, medzi úplným vyšumením alebo skreslením, zostáva už len pár úlomkov reality. Jarottové diela zaznamenávajú subjektívne (no zároveň i nám blízke) vnímanie času a jeho otázky plynutia i pominutia...

11.Nov - 11.Dec Marianna Brinzová
HD a Berlinskej Model
András Cséfalvay / Light of the World

Nejnovější práci Andráse Cséfalvaye "Light of the World" je možné nazvat skoro nehybným filmem, videosochou nebo videoesejí. Je důstojným pokračováním Andrásových projektů jako Compsognation, Council of Eternally Existing nebo New Horizons II a mohli bychom říci, že je regulérní součástí Andrásova "vyprávěcího univerza". Nejprve trochu odbočíme a zmíníme se o literárním, filmovém a herním žánru fantastiky. Jde o zvláštní sféru: bývá ve svých typických projevech vážná (závažná), v rámci daných pravidel velmi konzistentní a neobyčejně popisná. Skoro jako by nám název žánru naznačoval, že naše fantazie může odpočívat, protože daná kniha/film/hra nám poskytne určitý svět místo nás. Žánr fantasy, vědecké fantastiky, apod. dává obvykle intenzivní důraz na vysvětlení fikčních detailů, budování světa, jenž se nám nabídne, abychom do něj vstoupili a nechali se jím pohltit. Pokud je fikční svět dostatečně precizně vystaven, může si dovolit být vážným, závažným. Zaujmutí distance pak představuje zlé kouzlo, které závažnost shazuje, bourá dané světy tím, že se najednou ocitnou ve srovnání s běžnou skutečností.

Matej Smetana

 

09.Nov
HotDock
W-world

Devadesátkový blockbuster s Kevinem Costnerem Vodní svět (1995) – postapokalyptická variace na o deset let staršího Šíleného Maxe a Dómu hromu, v níž namísto vyprahlé pouště hraje hlavní roli nekonečný oceán, po svém uvedení v kinech úplně nezazářil. Nápad producentů situovat děj filmu na Zem pokrytou po rozpuštění ledovců (zdánlivě) beze zbytku mořem nepochybně odrážel dobové obavy z globálního oteplování, ovšem propast mezi kolektivní imaginací, pomalu probouzenou varováními ekologů o důsledcích kumulace skleníkových plynů v atmosféře a mizení ozonové díry, a představivostí tvůrců filmu zůstala příliš velká, a tak se pozornost diváků soustředila hlavně na slušivě sflikované kožené kazajky hlavních postav a poněkud banální děj (bitka – honička – závěrečná bitka). S odstupem dvaceti let už není tak snadné brát varování o důsledcích globálního oteplování na lehkou váhu, i když představa velké apokalyptické potopy je pořád trochu ujetá. Ukazuje se, že vývoj nakonec nejde kupředu tak rychle. Módy, které měly dávno odeznít, se vrací, a stokrát pohřbívaná postmoderna, na jejíž domnělé mrtvole hodoval Vodní svět, ne a ne odejít do propadliště dějin. Povrchnost a plochost, neschopnost proniknout do hloubky, patří nicméně k těm atributům postmoderny, které s časem přece jen ustoupily opatrným pokusům opět nahlížet pod hladinu. Pomalu ale jistě stoupající hladiny oceánů stejně jako drolící se sen o „trvale udržitelném rozvoji“ na tomto obnoveném zájmu o hloubku (o hledání toho, co má smysl, a nejen o hru s významy) také mají svůj podíl… S úvahami o rozdíly mezi surfováním po hladině a nořením se do hloubky jsme začínali plánovat skupinovou výstavu už v roce 2015 a vážíme si možnosti zhmotnit věci, které byly nějaký čas jen na papíře a v různých přílohách v e-mailů, v galerii HotDock. Autorská dvojice Julia Gryboś a Barbora Zentková (které se za měsíc budou v Banské Bystrici ucházet o Cenu Oskára Čepana), Dominik Hlinka a Martin Nytra zde představí nové práce, vytvořené speciálně pro tuto výstavu.

 

Jan Zálešák

 
14.Oct - 09.Nov
HotDock
Kristian Németh - V mene

Kristián Németh sa vo svojej tvorbe opakovane vracia ku kritike cirkvi, mechanizmom a paradoxom, ktoré v nej fungujú, jej uzavretosti, nepriznaným hriechom tých, ktorí ju oficiálne reprezentujú a príkoriam tých, ktorých sa toto konanie dotýka Na aktuálnej výstave v galérii HotDock sa vo svojich vyjadreniach autor posúva od reflexie vlastných skúseností s kritizovanou inštitúciou k ich ideovému abstrahovaniu. Prostredníctvom videí, objektov a performance tematizuje ohýbanie, respektíve deformáciu kresťanských/cirkevných princípov a ich dopad na „objekty“ (telá, myslenie, životnú prax atď.) zasiahnuté týmto dejom. Podobne, ako v jeho aktuálnych prácach dochádza k zovšebecneniu komunikovaných obsahov, aj ich podoba nadobúda elementárny ráz – čo vidíme, sú jednoduché formy a posuny: telo, svetlo, (p)ohyb, ustrnutie. V tej jednoduchosti je však niečo veľmi znepokojivé. 

 
Ľuboš Lehocký
 
26.Sep - 14.Oct K.Németh / L.Lehotský
HotDock
Pavol Prekop - Bleskové šperky

Bleskové šperky sú šperky, ktoré sa zakopú do zeme a udrie do nich blesk. Zlato, striebro, ušľachtilé kovy a drahé kamene, prípadne iné veci, ktorým pripisujeme veľkú hodnotu, splynú v zlomku sekundy do fantastických tvarov. Vďaka ohromnej tavnej sile nevyspytateľného, viac či menej náhodne „chyteného“ blesku. Bleskové šperky sú metaforou dnešnej „instantnej“ spoločnosti a našej veľkej potreby mať všetko pod kontrolou – a hneď! Výstava Bleskové šperky v Galérii HotDock predstavuje súbor piatich diel, ktoré vznikali v rokoch 2008 – 2016. Sú to síce formálne rôznorodé diela (objekty, inštalácia, audio, film), no všetky tematizujú snahu o vytvorenie šperkov pomocou bleskov.

13.Sep - 22.Sep P. Prekop
HotDock
David Dmejanovič - Sousedovic Toníček, nemá žádny koníček

Výstava "Sousedovic Toníček nemá žádny koníček"  predstavuje výsledky praktického experimentovania z rokov 2015-2016, súvisiaceho s mojim autorským výskumom témy "urob si sám". Názov je prepožicaný z textu úvodnej znelky známej televíznej relácie Receptář nejen na nedeli Přemka Podlahy. Výsledna podoba mojich prác je inšpirovana pracovnymi postupmi, motiváciami, estetikou, objavujúcimi sa naprieč spektromsveta kutilov, amatérskych vynáleucov, modelátorov, či ľudových umelcov. ťažisko mojej inšpirácie sa dobovo pohybuje od časov normalizácie v Československu, cez turbokapitalizmus 90.tych až po súšasné obdobie eurofondového okrášlovania a revitalizácii.Tomuto výberu zodpovedá aj výber materialov a pracovných postupov , klasicky ohýbané neóny nahradzujú ekologické  a hospodárne LED diody. Zaujímam ma aj téma politických tém a ideológií od privátnych voľnočasových aktivít, akými kutilstvo a amatrerska tvorba  nepochybne sú. Prace napodobňujú americkych tvorcov, od idealistického budovaťeľstva-sklašlovacieho nadšenia, cez religióznu oddanosť, nostalgické spomienky, až k absurdným sebereferenčným projektom a tendenciám.

21.Jun - 21.Aug
HotDock
L. Mlynčeková - Ján H. Blicha 1939 - 1999
Ide o výstavu magisterskej diplomovej práce Lucii Mlynčekovej, študentky VŠVU, odbor vizualnej komunikácií. Výstava je zároveň prezentáciou prác z Ateliéru pod vedením Doc. Mgr. art. Pavola Chomu. Práca mapuje problematiku architektúru expozícií. Zároveň je to velmi osobná výpoveď, pretože Ján Blicka bol starým otcom autorky.

08.Jun - 21.Jun Lucia Mlynčeková
HotDock
foto Durkácováskalicankotlár

Galéria Hot Dock uvádza skupinovú výstavu Ivy Durkácovej, Jána Skalicana a Luboša Kotlára Durkácováskalicankotlár! Výstava je zároven prezentáciou ich bakalárskych prác z Ateliéru Ø fotografii pod vedením Doc. Mgr. art. Silvie Saparovej. Od roku 2014 vystavuje táto trojica fotografov kolektívne pod názvom .dsk. V priestoroch Hot Dock-u však tentokrát predstavia pod svojimi menami, namiesto spolocného projektu, ci tematicky spriazneného cyklu, svoje samostatné práce. Ivine práce sú typické svojím intermediálnym presahom. Okrem fotografií vystaví v rámci svojej inštalácie dia- a video- projekcie. Názvom Mis- odkazuje na predponu vyskytujúcu sa v anglických slovách, ktoré vyjadrujú nieco nesprávne alebo jednoducho negujú, napr. misplaced, misfit, misused (na nesprávnom mieste, nevhodná pomoci apropriovaných obrazov nás prenáša do prostredia amerických seriálov a filmov, ktoré razantne vstúpilo do obývaciek prvej generácie slovenských porevolucných tínedžerov a predstavilo nadšenému publiku, hlavne prostredíctvom oných nekonecných seriálov, isté vzorce správania cez postavy, ktoré sa stali kultovými. Spomedzi týchto stereotypizovaných charakterov, ktoré zvelicenými emóciami úspešne zaútocili na cielové publikum, sa Iva zamerala predovšetkým na ženské predstavitelky. Nahustila fragmenty ich dialógov do trojkanálového videa, kde sa intenzívne, rozprávajúc cez seba, riešia "ženské témy", de facto ocakávania spolocnosti od ženy v istom veku, ako napr. sobáš a deti okolo 30tky. Inštaláciu rámcuje Ivina verzia troch vekov ženy, od dievcatka po mrtvu staršiu ženu, prevedená ako permanentná maškaráda ženskosti – prostredníctvom "vylepšovania" svojho vzhladu zásahmi kozmetiky. Doplnajú ju tri diaprojekcie kvetov v analogickom stave k trom ženským hrdinkám. Ak prijmeme gender ako performatívny, mediálne obrazy ako exaltovanú verziu tejto performance, co zostane z týchto postáv? Vilém Flusser charakterizoval šedú ako farbu teórie, cierno-biele fotografie ako teoretické obrazy, svet konceptov, ktoré transformujú teóriu optiky do obrazov znovuzašifrúvajú koncepty ako "biela" a "cierna" do stavu vecí. Jano šifruje svoj "osamelý monológ" o hladaní niecoho, co ho presahuje, do dekonštruovania obrazu. Xeroxovaním sa anonymný portrét mrtveho, zachytený na lacnom nosici, postupne vytráca. Do popredia sa dostáva šedá teória bielej a ciernej. Nihilizmus Janových variácií tohto morbídneho a zároven pietneho obrazu však treba vnímat v kontexte, zneužitá), atd., a ktorej fonetické cítanie znamená v anglictine "slecna".

19.May - 03.Jun
HotDock
Dionýz Troskó - Vjeran Pas

Vizuálny sprievodca zabúdaním

 

Dionýz Trosko je na slovenskej výtvarnej scéne nie je až tak bežným zjavom, ako by sa na prvý pohľad mohlo zdať. Je mladým sochárom, ktorý prednedávnom ukončil Vysokú školu výtvarných umení v Bratislave a na umeleckej scéne sa aktívne pohybuje už niekoľko rokov. Čo prekvapuje, že sa na nej pohybuje sebavedome a aktívne v prostredí, ktoré sochárskej tvorbe nie je priveľmi naklonené. Slovenská výtvarná scéna sa totiž nachádza v zvláštnom, dalo by sa povedať po- totalitnom medzistave, kedy minulé ešte nie ja zabudnuté a nové stále neprichádza . Aj Slovensko ako ostatné stredoeuróske krajiny prežilo nejednu zmenu hraníc, výmenu politických režimov a rošádu ideológií. Výtvarné umenie a zvlášť sochárska disciplína bola zakaždým vystavená úzkemu kontaktu s realitou moci, pretože vytváranie sôch a ich umiestňovanie na verejné piedestále vždy podliehalo mocenskej dramaturgii. 
Aj keď bol Dionýz Trosko už ako poslucháč katedry sochárstva bol vtiahnutý do situácie konfrontovania s touto politikou pamäti, reaguje a vyrovnáva sa s ňou sebe vlastným spôsobom. Chápe a nazerá na verejnú sochu v jej výsostne historickom kontexte ako na tú, 
ktorá sa má vzťahovať k pamätaniu si, teda k stelesneniu túžby ľudí konzervovať dohodnuté alebo nanútené istoty v mramore a bronze. Avšak, na rozdiel od súčasného mainstreamového umenovedného a aj umeleckého diskurzu namiereného k problematike pamätníkov a sôch, v ktorom mnohí skôr preberajú úlohy sudcov, Trosko je skôr nezúčastneným archeológom a vizionárskym konštruktérom. Už v diplomovom projekte zostavil „mapu slovenského hrdinstva“, kde sledoval a sochársky interpretoval odstraňovanie sôch Milana Rastislava Štefánika, ktorý sa v priebehu zmienv interpretácii dejín menil zo štátnika – hrdinu na neželaného desperáta. 

01.Apr - 24.Apr D. Troskó